Během procesu překládání může vzniknout několik typů vad. Nejrozšířenějším je ware, nesvařené vrstvy v bloku oceli. Důvodem je nejčastěji špatně očištěný povrch svařovaných ploch od okují. Okuje vznikají oxidací rozžhaveného povrchu a projevují se jako tenká vrstva oxidů na něm. Část okují opadá v průběhu kování, vytahování paketu před naseknutím  a přeložením. Některé silnější okuje je pak třeba odstranit mechanicky, nebo pomocí vody (mizuuchi) kdy se voda střikne pod paket během kování. Ta tenkou vrstvu ochladí a uvolní od oceli a pára vzniklá při úderu kladiva mezi kovadlinou a žhavým paketem okuji odtrhne. Další možností je použití tavidla (Borax) který vrstvičku okují roztaví.

K otevření vrstvy také dochází při vytahovaní paketu, resp. tyče pro čepel. Zejména při nižších teplotách a při kování na výšku, kdy ráz přichází kolmo na vrstvení.

Při překládání paketu lze opravit zasypáním místa tavidlem a opětovným svařením (kovářským) místa s vadou. U malých vad je lepší takové místo odbrousit.

Další vadou je Fukure. Jedná se o bublinu, vzduch uzavřený mezi vrstvami. To se projevuje nejprve jako tmavší flek při kování paketu. Při vytažení bloku a dostatečném ztenšení stěny bubliny se při ohřátí vzduch roztáhne a může vytvořit na oceli výduť, bublinu. Vzniká buď podobně jako ware při nedostatečném očištění povrchu od okují, kdy oxidy na povrchu v ploše zabrání svaření ploch v daném místě a materiál se spojí v jejím okolí. Druhou možností je uzavření vzduchu mezi plochami, kdy dojde k svaření paketu na okrajích a vzduch nemí možnost se dostat ven. Tomu lze předejít důkladným skováním paketu po naseknutí a přeložení paketu před jeho dalším ohřátím na svařovací teplotu. Dále pak při svaření paketu postupovat /kovat směrem od přehybu k otevřenému čelu paketu a tím vytlačit zbytky vzduchu.

Pokud se fukure projeví během kování paketu, stačí toto místo proseknou sekáčem a tím umožnit uzavřenému vzduchu uniknout. Při dalším svaření je místo opraveno. Pokud se projeví fukure během vytahování tyče a je malé, lze ho odbrousit. To však znamená úběr materiálu do hlubších vrstev. To může ovlivnit jigane v místě opravy a pokud je čepel s shingane, může dojít k probroušení do jádra. V takovém případě je lepší tyč rozseknout a použít ji pro výrobu menších čepelí.

Shinie. Projevují se jako trhliny na okraji paketu nebo tyče. Podobné trhliny vznikají při kování oceli s vysokým obsahem uhlíku nebo při kování moderních a legovaných ocelí za vysokých teplot. (např. u výroby svářkového damašku). Při použití tradiční oceli jsou důvody vysoký obsah C na začátku procesu překládání. Opakovaným přeložením paketu dojde k snížení obsahu C a materiál se trhat přestane. Pokud používáme jako vstupní materiál ocel s vysokým obsahem C, není vhodné obalování paketu v popelu při svařování.. Tím zamezujeme vypalování C z oceli. 

Pokud k trhání oceli dochází i po více přeloženích a zrno v trhlinách je hrubé, podobné písku, může to být způsobeno příměsí nežádoucích prvků (legur) v oceli. Ty zde můžou být jiz při vstupu (nevhodná ruda, kontaminace redukčním prostředím pece) nebo může dojít k ovlivnění chemického složení z nevhodného uhlí. Například dubové  uhlí obsahuje síru a při překládání kontaminuje ocel. Ta se s větším množství přeložení stane zcela nepoužitelnou. 

Při dostatečné počtu přeložení , obvykle 4-5 dojde k homogenizaci tradiční oceli a snížení obsahu C. Ocel se stává kujnější. Snáze se vytahuje a na přehybu je vláčnější. Pokud však v překládání pokračujeme více jak 10-12x, začne se materiál opět trhat na okrajích. Pak při dalším přeložení velmi rychle degraduje a trhliny se zvětšují. Tento nežádoucí efekt je umocněn obalováním v popelu. V podstatě je tato ocel kujná jen za nižších teplot. Při vytahování tyče vznikají malé trhlinky na okrajích a hranách tyče. Lze je odbrousit. Je však otázkou, zda takovou ocel vůbec používat pro meč. 

Domnívám se, že ideální počet přeložení je 8-10 plus následné spojení ocelí při stavbě paketu (san mai,kobuse) Při naseknutí a ohybu paketu je třeba pozorně sledovat chování oceli v místě naseknutí. Zde je vidět, jak se mění kvalita oceli. Když je zásek hladký a ohyb se netrhá, nedochází k oddělování vrstev, je ocel připravená k použití. Při dalších překladech je místo ohybu náchylné k trhání. Z viskózního pružného materiálu se stává křehký. V této fázi je lepší s překládáním skončit. (nezabývám se změnami v obsahu C vlivem překládání, kdy při nadměrném počtu přeložení dojde k oduhličení oceli a ta se stane nekalitelnou)