Rozměry čepelí

Dokončil jsem nedávno zakázku, která se od těch běžných poněkud lišila. Klient dodal svoji čepel, ja ji měl vyleštit a opatřit koshirae (soupravou). Čepel byla co se mohutnosti týče ve srovnání s meči z mojí produkce zhruba poloviční. Stejně tak i většina mečů, ze sériové produkce různých firem, často mívá subtilní čepele, které příliš neodpovídají parametrům nového meče.
Důvodem je zřejmě skutečnost, že jako předloha při výrobě čepele slouží starožitné meče, které jsou často velmi "unavené". Proto si v následujících řádcích popíšeme rozdíly mezi starými a novými čepelemi, přesněji používanými, opakovaně opravovanými a nově vyrobenými meči.

Nelze asi jednoznačně s přesností na milimetry popsat, jaké mají být rozměry nově vyrobeného meče. Zajisté je třeba brát v úvahu i typ čepele (historické období). Zde jsou patrné značné rozdíly v tvaru, který byl ovlivněn způsobem použití meče. Popis je tedy spíše orientační.
Šířka a tloušťka čepele.
Šířka u trnu (nakago) mezi vrcholy osazení ostří (hamachi) a osazení hřbetu (munemachi) se nazývá motohaba, tloušťka pak motokassane. V oblasti před hrotem (kissaki) je rozměr mezi hřbetem (mune) a ostřím (ha) sakihaba a tloušťka čepele sakikassane. Pro poměr mezi rozměry u hrotu a u osazení před nakago je přibližné pravidlo 70% u hrotu ku 100% machi. Toto platí pro oba rozměry, jak šířku, tak sílu (kassane). Čepel se tedy směrem ke hrotu zužuje o cca. 30%.Toto pravidlo není dogmatem. Někteří mečíři např. vyrábí čepele, které mají kassane stejné po celé délce.
Já v současnosti vyrábím obvykle čepele s následujícími rozměry. Délka cca. 76 cm, motohaba 34 mm, sakihaba 25-27 mm, motokassane 8 mm, sakikassane 6-7 mm.
Tyto rozměry jsou pro běžně vyráběné meče při horním maximu.
Výška osazení hamachi a monemachi je cca.2,5 mm. Tento rozměr je dobré sledovat u starožitných čepelí. je zde jasně patrné, jak při restaurování čepele docházelo k snižování obou osazení. Hamachi je často výrazně nižší, než munemachi, přestože u nově vyrobeného meče jsou stejně vysoké. Důvod je prostý. Používáním docházelo mnohem výrazněji k opotřebení ostří, než hřbetu. Pokud čepel prošla několika většími opravami, např. odstraňování zubů po boji (hakobore), stávalo se, že hamachi zaniklo zcela a linie ostří přechází plynule do nakago. Samozřejmě bylo nutné, aby linie hamon dosahovala dostatečné výšky a byla tak alespoň v minimální výšce po celé délce ostří zachována.

Aby hamachi nebylo zbrušováno příliš rychle, je část ostří v cca. 1. pětině za hamachi tupá, přesněji je ostří ploché (cca.1-2 mm) Při prvních opravách se tak čepel zužuje v části u hrotu (monouchi), ztenčuje se i ubuha ale hamachi se nesnižuje. Po několika opravách ubuha zaniká a čepel je ostrá po celé délce. Poměry rozměrů se ale již v tomto stavu změnily . Oproti nové čepeli je takto upravovaná čepel výrazně užší ve směru od hrotu. Získává tak velmi elegantní tvar, naproti výrazněji robustnějšímu tvaru na počátku své kariéry. Konkrétní změny tvaru způsobené opravami jsou samozřejmě závislé od míry a způsobu poškození (např. umístění vylomených zubů).

Jedná se o rozměr, označující zakřivení (vydutí) plochy mezi ostřím a středovým žebrem (shinogi), nebo ostřím a hranou hřbetu u hira - zukuri čepelí. Tato plocha má v ideálním stavu tvar pravidelné čočky. Velikost tohoto rozměru (niku) má přímý vliv na vlastnosti čepele. Ovlivňuje schopnost čepele řezat a odolávat proti vylamování zubů. Čím je hiraniku plošší, tím je užší klín, který plochy ostří vytvářejí, a tím je meč i ostřejší. Na straně druhé je však odolnost břitu proti defektům nižší. Naopak při mohutném hiraniku je břit odolnější, ale ostrost není tak výrazná, jako v předcházejícím případě. U nově vyrobeného meče záleží na výrobci, jak bude niku tvarované. Já se rozhoduji dle účelu, ke kterému je meč určen. Pokud ho zákazník má v úmyslu používat na tameshigiri a sekat slámu, je obvykle niku méně výrazné než u čepele, se kterou provádět sekání nemá v úmyslu. Z mého pohledu je poněkud mrzuté, že velké množství těch, kteří se věnují různým formám japonského šermu, upřednostňuje meče velmi lehké a velmi ostré. Vyrobit 76 cm dlouhou čepel s parametry uvedenými v předcházejících odstavcích, a zároveň vážící 800g, vlastně znamená vyrobit již unavenou čepel s téměř plochým hiraniku. Pokud by takový meč prošel skutečným bojem, kde by měl prosekávat části zbroje a střetávat se s jinými meči, byl by poté nejspíš už nepoužitelný. Některé sériově vyráběné meče nemají hiraniku žádné a plochy tvořící ostří jsou zcela rovné. Zoubky se pak na takovém břitu ostrém jako žiletka, vylamují i při sekání suché slámy. Leštění rovné plochy je však snazší, než leštění výrazné čočky, zejména pak při zachování shinogi. To je také asi důvod, proč je u některých typů těchto mečů zvolen takový typ ostří. Vrátíme - li se však ke změnám tvaru opotřebením, má nově vyrobený meč větší hiraniku, než jeho opravovaný nástupce.

U nově vyrobeného meče je hamon vyvážený. Obvykle se u hamachi mírně zvedá, aby po krátkém úseku pokračoval ve zhruba stejné výšce až do mohouchi (posledních cca.20 cm ostří), kde se opět může mírně zvednout. Kopíruje pak linii fukury (zaoblení hrotu) Tento popis je jen jedna z mnoha možností a je volen tak, aby bylo snazší popsat následné opotřebení. Někteří mečíři naopak v monouchi nechali hamon klesnout, zřejmě, aby tím snížili riziko zlomení čepele v její nejvíce namáhané části. Dalších odlišných variant je pak celá řada. V uvedeném případě se opakovaným přebrušováním čepele snižuje kalení nejvíce v monouci. Na konci své kariéry se výška hamonu v důsledku oprav snižuje . Zároveň dochází i ke změnám ve tvaru hrotu. Při opravách je vždy snaha ubírat minimum materiálu. pokud tak dojde ke zlomení samotného vrcholku hrotu, provede se jen nutná korekce tvaru(zaoblení fukury) Proto jsou často hroty starých mečů výrazně kulatější. Názory na původní tvar fukury se liší. Jedni zastávají variantu, že kulatý tvar fukury vznikal již při výrobě, druzí pak upřednostňují opačnou variantu, tedy opotřebením. Jedním z typů kissaki (hrotu) je kamatsu kissaki, kde je linie fukura téměř rovná. Tento typ existuje v krátké(ko), střední (chu) i dlouhé (ó) variantě. Já osobně se domnívám, že tvar hrotu meče byl a je značně ovlivněn osobním vkusem každého mečíře. V každém případě je však oblast hrotu tou nejkrásnější a pohledu výroby také nejtěžší částí čepele.

Tento efekt, vznikající při kalení, stojí jistě za zmínku. Vypadá jako stín, směřující od ostří šikmo vzhůru . Vyskytuje se obvykle před začátkem linie hamon. Mizu kage (stín vody) vzniká jako hranice zanoření čepele do vody. Pokud se při kalení ponoří do vody čepel celá, včetně nakago, tento efekt nevznikne. U některých starých mečů začíná kalení až několik centimetrů za hamachi, a právě u nich bývá tento efekt často velmi jasně patrný. Pokud se vyskytuje na zkrácené čepeli, je to známka toho, že čepel byla překalovaná v opačném případě by hamon pokračoval do nakago. Některé zdroje uvádějí mizukage jako kaz na čepeli. U překalovaných čepelí je to pochopitelné, u čepelí původních nebo nových je takovýto názor neopodstatněný.

Důvodů ke zkrácení čepele mohlo být několik. V průběhu japonské historie bylo vydáno několik výnosů,respektive nařízení, kterými byla dána úprava délky mečů. Viz článek Jakuba Zemana - Wakizashi (Fighters magazine 1-2 /2007). A pak samozřejmě osobní důvody majitele meče, kterému jeho příliš dlouhá čepel nemusela vyhovovat.
Zkracování čepele se vždy provádělo od trnu (nakago), nikdy ne od hrotu. V případě zkrácení od hrotu by nově vybroušený hrot byl bez linie hamon, a v konečném důsledku ba tak vlastně došlo ke zničení čepele.
Samotné zkrácení tedy představuje odseknutí nebo odříznutí potřebně dlouhé zadní části nakago, a odpovídající posunutí osazení hamachi a munemachi.
Pokud byla zkracovaná čepel signovaná výrobcem,posunul se podpis (mei) ke konci nakago, popřípadě při větším zkrácení zaniklo zcela. Pokud chtěl majitel mei zachovat, bylo možné původní signaturu ze odstraněného zbytku nakago vyříznout a vložit jej do nově vzniklého nakago (gaku mei). U takto signovaných čepelí existuje možnost, že vložená mei pochází z jiného (např. požárem zničeného) meče, a byla vložena do čepele horší kvality za účelem zvýšení její ceny. V případě pochybností je tedy vhodné prostudovat, zda mei odpovídá charakteristikám prací podepsaného mečíře.
Další možností zachování mei je její oříznutí mei a otočení na ura stranu nakago, aniž by se zcela oddělila od původní čepele (orikaeschi mei).
Zkrácené čepele se znovu nepodepisovaly (vysekáváním), neboť každý mečíř má svůj podpis autentický nejen vzhledem, ale např. i typem písma, umístěním podpisu apod. V některých případech je čepel signovaná zlatým, nebo červeným lakem, v závislosti na tom, zda byla čepel popsána při zkrácení, nebo k ní byl autor znalcem přiřazen dodatečně.

Toto označení nese ne příliš známá úprava zlomených čepelí. Pokud došlo ke zlomení čepele, nabízely se dvě varianty opravy. První, vybroušení nového hrotu, dala vzniknout zbrani s nezakalenou špičkou, tedy funkčně limitovanou. Nicméně se k této variantě v současnosti uchylují sběratelé a obchodníci, neboť tak dojde alespoň z části k zachování původního charakteru poškozeného meče. Hodnota takové čepele je však výrazně snížená. Druhou možností bylo vytvoření nové čepele pozvolným snížením linie hřbetu až k ostří. Vznikla tak čepel s hrotem ve tvaru vraního zobáku (satsumaage). Původní tvar čepele byl sice zcela změněn, avšak hrotem procházel hamon a čepel tak byla z funkčního hlediska plnohodnotná. Domnívám se však, že ze současného pohledu sběratelů a restaurátorů mečů, by ve většině případů byl takový zákrok do konstrukce nepřijatelný a byl považován spíše za destruktivní. Z pohledu uživatele se ale nepochybně jedná u obnovení funkčnosti čepele (drahé), která by v opačném případě již nebyla v boji k užitku.